Šluknovské pivovarnictví

Právo vařit a prodávat pivo patřilo ve středověku městům. Nebyl to úplný monopol, pivo si pro sebe a své lidi vařila vrchnost a ke škodě města si je vařili i faráři a větší sedláci. Proto při zakládání a potvrzování městských privilegií bylo vaření a šenkování piva obsaženo jako výlučné oprávnění.

Šluknovským se této výsady dostalo v roce 1552 od Jiřího Šlejnice v listině, ve které jim současně prominul všechny poddanské povinnosti. V pivovárečném řádu vydaném o sedm let později bylo stanoveno 137 právovárečných podílů, rozdělených nerovnoměrně mezi měšťany (někteří měli až dva a půl podílu). Když v roce 1556 Jiří Šlejnic zemřel a šluknovsko-tolštejnské panství se dědilo mezi dědice, připadl Šluknov s okolními vesnicemi jeho synu Arnoštovi. První starostí měšťanů bylo nechat si od nové vrchnosti, která se usídlila v jejich městě, potvrdit svá dosavadní práva, mezi nimi především pivní monopol. Arnošt Šlejnic ještě v roce svého nástupu jim vyhověla potvrdil výsadu vařit pivo a šenkovat je v městském sklepě. Potvrdil také právo sladovat v panském mlýně za poplatek 6 grošů za jednu várku, dále pak svobodný nákup ječmene a obchod s ním i sladem uvnitř i mimo město. Nová vrchnost potvrdila svobodný obchod a výčep vína a právo pálit a prodávat kořalku s tím, že obyvatelé Šluknova jsou povinni kupovat uvnitř města tyto nápoje z městských zařízení.

Měšťané zprvu vařili pivo po domech. Za měřici sladu platili půl bílého groše, z mláta museli odevzdávat jednu měřici do společného fondu. Po vybudování společné pivní pánve se v jejím používání střídali za poplatek, který odváděli městu. Byla to primitivní výroba piva, ale přispívala nejen do měšců měšťanů, ale i do městské pokladny.

Brzy se však začalo projevovat to, co se v té době odehrávalo téměř na všech panstvích. Vrchnost začala městu závidět jeho příjmy z piva a hledala jak je převést na sebe. Arnošt Šlejnic, který neuměl hospodařit a brzy upadl do dluhů, odepřel v roce 1581 uznávat před patnácti lety velkoryse potvrzená městská privilegia, mezi nimi i šenkovat pivo a víno a svobodně obchodovat se sladem. Otevřel hospodu v samotném městě a ve vesnicích Císařský, Království a Rožany, kde začal prodávat vlastní pivo. Došlo ke sporu, který trval až do roku 1593. Pražský soudní dvůr městu starou výsadu přiznal. Šlejnic si stěžoval na své "buřičské poddané" až u samotného císaře Rudolfa II., ale ani tam neuspěl. Spor se dostal v roce 1604 znovu do císařské kanceláře a byl ukončen až v roce 1610, kdy po smrti Arnošta Šlejnice jeho nástupce Albrecht právovárečné výsady Šluknovským uznal. Potvrdil je v roce 1657 i pobělohorský majitel šluknovského panství hrabě Mansfeld i když i on musel před tím s tvrdohlavými měšťany řešit mnohé sporné otázky, týkající se piva a solného obchodu. Společenství právovárečných měšťanů se časem stalo předmětem sváru i v samotném obyvatelstvu města, které žehralo na nezasloužené výhody plynoucí z vlastnictví podílů. V roce 1793 vznikl spor, který musely řešit guberniální úřady, ale nakonec 119 právovárečníků své pozice uhájilo.

V novodobém vývoji stará městská privilegia ztrácela na významu a spory mezi zámeckými pány a městskými právovárečníky přestávaly. Oba pivovary, zámecký s kapacitou 56 várek a městský s kapacitou 60 várek vedle sebe začaly existovat jako rovnocenné podniky. Před více než sto lety vyráběly dohromady ročně 30.000 hektolitrů piva. Bylo to jen o málo méně, než tehdy činila roční výroba nového velkého pivovaru v Podmoklech, vybaveného moderním technickým zařízením.

Zámecký pivovar a sladovna Grumlet A. Šluknov

Fungoval v letech 1512 - 1977, výstav byl zhruba 10 000 hl. V letech 1948-1977 součástí firmy Severočeské pivovary n.p., závod Děčín - provoz Šluknov. Pivovar vyráběl mj. světlý ležák Sprevar 12o , pivo 10o světlé.

Měťanský pivovar Šluknov

Pivovar sloučen se Zámeckým pivovarem kolem roku 1900, definitivně zrušen roku 1917. Dosahoval výstavu zhruba 5 000 hl.

historie

Pivovar knížete Lichtensteina v Rumburku

Založen byl roku 1579.

1579 - 1967; 32 000 hl;

Majitelé:

1858-1922 Jan II. Liechtenstein,

1922-1938 Nathan Löw a Ferdinad Hertzka, veřejná obchodní společnost,

1938-1940 arizační komisařská správa (majetek židů zkonfiskován),

1940-1945 Emillián Albert,

1945-1948 národní správa (německý majetek zkonfiskován), 1948-1967 Severočeské pivovary n.p..
Vyrábělo se zde mj. pivo Rumburský Hraničář 12o (světlý ležák). Ukončení výroby bylo v létě 1967 z důvodu technického vybavení (nedostatečné chlazení, špatný stav ležáckého sklepa). Pivovar prodán Spotřebnímu družstvu Jednota Rumburk. Lahvovna byla zachována. Stáčelo se zde pivo dovezené v cisternách z Děčína (11 % - 22 000 hl) a ze Šluknova (10 % - 18 000 hl).

Výstav: 1901-02: 31 875 hl; 1903-04: 31 610 hl; 1905-06: 31 533 hl; 1938-39: 19 563 hl; 1944: 19 122 hl; 1946: 10 616 hl; 1948: 13 777 hl; 1950: 17 156 hl; 1966: 16 103 hl.

Z bývalého pivovaru v Rumburku zmizela v lednu 2005 střecha. Nechali ji odstranit majitelé, kterým se krov i krytina zdály natolik zchátralé, že musely pryč. Jenže pivovar je nejstarší budova v Rumburku, podle archeologů cenná. Památkáři se ji snažili přiklepnout status kulturní památky, ale tak dlouho si mezi sebou posílali dokumenty, až se "papíry" někde ztratily. Zasáhl sice stavební úřad, který další demolice v pivovaru zastavil. Ovšem budova teď nemá střechu a než se úřady rozhoupou, může do ní natéct voda a nejstarší dům v Rumburku bude nutné strhnout. Majitelé vzkázali, že kdyby jim měli památkáři házet klacky pod nohy, budovu prodají. Tak na počátku roku 2005 bylo více než pravděpodobné, že cenná památka zanikne.

historie

Kreibitz
Chřibská
1500 - 1948

• Právovárečné měšťanstvo
• Vilém Dobisch
• Vilém a Marie Dobisch
• Josef Linke
• Josef Linke - dědici
• Vilém Schimmer st.
• Vilém Schimmer ml.
• Theodor Schimmer
• Theodor Schimmer - národní správa